Každý může být umělcem
(Vladan Šír: rozhovor s Ivanem Voseckým; Umělec 3/2000)
Malíř Ivan Vosecký se v loňském a letošním roce představil dvěma samostatnými výstavami ve Veletržním paláci Národní galerie a v soukromé galerii MXM v Praze.
Tvoje výstava ve Veletržním paláci zahrnovala docela úderné formulace. Proč ses rozhodl některé nápisy na výstavě formulovat tak rázně: "Zůstaňte doma", "Try LSD" nebo "You're all stupid"?
To odpovídalo tomu místu: chodí tam hodně lidí, je to spíš takový veřejný prostor, ne úplně galerie. Připadalo mi jako na nádraží. Chtěl jsem aby, lidi, když si nápisy přečtou, začali přemýšlet, proč by měli být idioti, proč by měli dělat to a tamto. Ten důrazný tón byl zvolen kvůli tomu, aby na (práci) nějak zareagovali. Komunikace - to mi přijde důležité. I když to není taková komunikace, jako když mluvím teď s tebou.
Jak jsi dospěl k tomu, že jinak lidi vyburcovat ke komunikaci nejde?
Protože to beru podle sebe. Klasické umění, obrazy, sochy mě až tak moc nebaví. Mám rád, když jsem nucený reagovat. Konkrétně třeba výstava ve Veletržním paláci vznikala postupně. Já jsem neměl jasnou představu. Během příprav vypadly některé nápisy, protože se tam nevešly nebo jiné se přeskupily v tom momentě. Zbyla mi písmena, která se na nic nepoužila, a zbyla prázdná stěna. Pomáhal mi jeden Novozélanďan, chvíli si hrál s písmeny a sestavil tam "Lies Live in Me". Říkal jsem si, že to je skvělé, to je přesně ono. Přesně pochopil, o co mi šlo. Byla to na závěr taková tečka, která výstavu skvěle podtrhla.
Kdy jsi začal s používáním samotného písma, to jsi dělal dřív?
Viděl jsem to u Jenny Holzer, ale já jsem ho vždycky používal s fotkami. Text s tebou komunikuje, jako když s tebou mluvím - přímý rozhovor. Obrazem nebo barvou se vyjadřuješ abstraktně, jsou to takové pocity. Obrazy jsou neosobní, něco tam řekneš, ale neřekneš mám se tak a tak nebo myslím si to a to. Divák si obraz může vyložit jak chce. Kdežto slovo je jako můj rozhovor s tebou. Tak jsem se dostal k tomu, že na svých posledních obrazech kladu otázky. Otázky jsou ještě mnohem osobnější než ataky nebo přímá řeč. Bylo tam: "Myslíte si, že by se církev měla omluvit za svoje zločiny?" nebo "Je diskriminace THC legální?" Dal jsem to do tramvají.
Jak vybíráš nebo volíš texty, které nakonec napíšeš přímo na obraz?
Je to hodně pocitové, jak na mě ten obraz působí, nebo mě to napadne náhle. Na jeden jsem třeba napsal: "Je umění politika?" Na jiný: "Je Bůh láska?" Nad tím jsem hodně přemýšlel, převracel z různých úhlů, proč to tam napsat a proč to tam nenapsat. Je to jako, když píšeš do deníku. Ta sdělení můžou být takový deník. Text, který nakonec napíšu má i estetickou kvalitu, je součástí obrazu jako barva.
A je umění politika?
Asi ano. Ale to jsou otázky. Já jsem nenapsal: "Umění je politika". Napsal jsem: "Je umění politika?" Na některé otázky jsem v daný moment neznal odpověď. Jeden den jsem si myslel: "Ano, umění je politika." Když jsem nad tím přemýšlel dál, řekl jsem: "Ne, není to politika."
Máš nějaké reakce na svoje otázky? Má to nějakou zpětnou vazbu?
Většinou se o tom bavím se svými známými, ženou, dětmi. Já jsem si chtěl na Internetu napsat všechny tyhle otázky. Odpovědi by mi lidi posílali na e-mailovou adresu, ale ještě jsem nebyl schopný si ji zřídit. Docela bych byl rád, kdyby lidi mi na ty otázky odpověděli nebo si se mnou o tom popovídali.
Jak si vybíráš témata jako právě THC nebo církev?
O těchhle věcech přemýšlím. To jsou zkoncentrovaná filozofická sdělení, sdělení, která řeším. Svět, realita, Bůh, láska a takovéhle věci.
Ty ses nebál do těchto témat pustit? Někdo to třeba může brát moralisticky…
No, já apeluju. Proč bych se za to měl stydět. Dělám to, co můžu nebo to, co umím. Samozřejmě, že výraz nějak volíš. Aby to nebylo takové ani makové, abys nevypadal, že chceš být šíleně chytrý nebo tajemný. Taky bych to teď nenapsal všechno. Nad nápisem hodně přemýšlím, dlouho trvá, než vznikne. Kombinací možnosti ještě rozšíříš. Když napíšeš jeden nápis, je to hrozně dané. Když napíšeš tři, můžeš ten druhý znejistit, ten třetí to posunuje dál. Mělo by to znít jako básně, jsou to básně.
Ty sám věříš v Boha?
No, věřím v Boha, vlastně ano. Nebudu znejišťovat sám sebe. Myslím, že ano. Myslím, že nejlepší definice Boha, kterou jsem slyšel, je, "Bůh je já jsem", uvědomění si vlastní existence je Bůh. Úplně to stačí a nepotřebuješ žádné přípodotky jako krása, láska, vznešenost nebo tvar. Jenom to samotné uvědomění o sobě stačí. Nadchlo mě, když jsem to slyšel, a snažím se to nějak žít, prožívat to. Moc mi to nejde, ale vím, že tu definici jsem jakoby objevil, vím, co to znamená.
Proč myslíš, že se ti to nedaří? Podle čeho, když Bůh je já jsem, posuzuješ kritéria?
Protože se stále z nějakých divných důvodů považuju za oddělenou entitu. Občas dělám věci, které vím, že nejsou dobré, i když to je relativní. Jsem rozzlobený nebo mám špatné nálady a nejsem schopný akceptovat, že je to tak v pořádku, že mám pocit, že je mi ubližováno. To je hlavní problém. Blbé je, když se necháš spolknout světem a jsi rozmělněný a nevidíš sám sebe s odstupem. Já jsem byl u Šejna v ateliéru. Tam jsem si uvědomil, že by umění mělo být tvůj život, že bys měl žít umění. Jestli maluješ dobré obrazy nebo blbé obrazy, je v podstatě jedno. Myslím, že to je tvůj postoj ke světu. Jakýkoliv tvůj pohyb a tvůj nádech je umění. To, když nadáváš dětem kvůli učení, když jdeš na záchod.
Proč způsobila reklama ozónovou díru?
Nezpůsobila, způsobuje. Protože tě nabádá k přepychu. Mohl bys říct, že to je absolutní, zkoncentrované zlo. Kouříš cigarety, které kouřit nemusíš, jezdíš autem, kterým jezdit nemusíš. Kupuješ si čokoládu, kterou nezbytně kvůli záchraně života nepotřebuješ. Piješ Coca-Colu, když se můžeš napít pramenité vody a takovéhle nesmysly. Destruuješ tím planetu, to je hřích. Ničíš život.
Nesouvisí to s tím, že lidí je strašně moc a mají hodně vyspělé technologie. Když sečteš počet lidí a všechno, co si můžou díky technologiím dovolit, zákonitě musí vyrobit víc odpadu a zničit víc věcí, než před třeba dvěma sty lety.
Já jsem nad tím přemýšlel. Všichni si myslí, že ekologická katastrofa je něco, co se nestane. Furt je to v pohodě, furt to zvládáme. To sem zavleklo křesťanství a evropská kultura, takový pozitivistický pohled na svět: čím víc tím líp. Žijme naplno, užijme si to. To je ta ozónová díra.
Není docela přirozené, že jsme se dostali do tohoto stádia a je normální, že už to bude jen horší?
Ta představa mě děsí. Lidi jsou magoři, začnou sami sebe biotechnologicky vylepšovat. Budou si vylepšovat mozky a těla. To je robotizace lidstva. Třeba to může být dobré, může vzniknout nějaká vyšší inteligence.
Někoho o tom přesvědčovat je ale těžké, když reklama neustále masíruje tvoje vlastní ego. Nedávno jsem si všimnul, jak strašně moc se v téhle zemi změnila reklama. Před deseti lety byly ještě reklamy, které víceméně popisovaly produkt, byly zaměřené na jeho prodej. Kdežto dneska otevřeš v neděli Blesk a tam je obrovský nápis přes tři čtvrtě strany: "Udělejte dobře svému egu."
Tuhle reklamu dělají Američani. To je vypočítané, profesionálně odvedené. To je masírování ega skrz předměty. Já jsem nedávno šel bos po takové pěšině a uvědomil si, že země je živý organismus. Lidi zemi neberou jako živou věc. Strom neberou jako živou věc. Lidi se berou jako něco jiného, čím dál víc se od přírody oddělujou. Lidi se budou za chvíli moct vyrábět. My sami budeme moct sami sebe naprogramovat. Ale nevím, kdo tomu všemu bude vládnout.
Jak vládnout? Myslíš ovládat? Myslíš, že se něco takového může stát?
To nevím, jestli je to možné, ale všechno k tomu směřuje. Když si vezmeš, jak vznikaly celky, státy.
Věda a technologie umožní, že se svět celý propojí. Já jsem to nikdy nedořešil do konce, nevím, co to všechno způsobí. Co bude mít za následek, že u lidí se inteligence tolik vyvinula. Je inteligence dobrá věc? To bys potom musel říct, že nejlepším stavem vědomí je rostlina, protože to neubližuješ nikomu.
Když jsme už mluvili o Bohu, kde se vzal na jednom z tvých obrazů nápis: "Jesus Made KFC"?
To je přesně zkoncentrované to, o čem se bavíme. Ten nápis, přiznám se, jsem nevymyslel sám. Ten jsem přečetl někde na zdi, někdo ho tam nastříkal sprejem. Mně se to šíleně líbilo. Je jedno, jestli jsem to vymyslel sám, nebo jsem to převzal.
Proč lidi moc nezajímá umění? Třeba právě nějakého grafiťáka? Třeba mladí lidé už se o to zajímají. Kdybych byl mladý grafiťák, taky bych asi moc nechodil do galerií. Možná ano, asi bych ale nechodil na výstavy obrazů.
Proč jsi začal dělat umění?
To byla spíš souhra náhod a okolností. Asi se mi to líbilo zpovzdálí. Když jsem byl malý, vůbec jsem nevěděl, že umělci existují, že je to něco jako povolání, že by se někdo mohl živit malováním obrazů. Proč jsem začal dělat umění? No, protože jsem šel na vysokou školu. Já nevím, to je těžko říct. Mě to přišlo jako dobrý druh zábavy, ale nebral jsem to jako něco vážného. Třeba jsem po tom možná podvědomě toužil.
Co si myslíš o ambicích?
To pořád s kolegy řešíme - vypjaté ambice. To je průser, ale bez ambicí… Můj problém jsou moje ambice, mám ambice být slavným umělcem. Je to takové uspokojování ega. Třeba jsem chtěl být umělec, protože jsem chtěl být nějak výjimečný nebo slavný. Teď to pro mě není nějaká prioritní otázka. Kdybych teď říkal, že chci být umělec, protože chci být slavný, tak to není pravda.
Jsou tedy ambice něco špatného?
Někdy ano, někdy to v sobě cítím: snahu vynikat nad ostatní. To mám ze sportu. Někteří lidé se snaží běhat rychleji než ostatní, nebo skákat dál do dálky. Ambice jsou to, že to začneš používat chytrým způsobem, aby si skákal dál do dálky, byl lepší umělec, známější, prodával víc obrazů. Nebo to je tak, že se snažíš lidem taky něco sdělovat. Já se teď snažím něco sdělovat, jinak by mi to přešlo fest.
S tím asi souvisí to, co jsi mi jednou říkal o umění: za dobré považuješ to, kterému můžeš věřit, z kterého cítíš upřímnost.
Mě vždycky (manželka) Tamara říká, že jsem příliš upřímný, že taková upřímnost některé lidi nemusí vůbec zajímat. Že se před lidmi tak odhaluješ, otevíráš se jim. Já taky nemám rád, když to sklouzne k nějakému exhibicionismu.
Proč jsi na pozvánku na svou výstavu ve Veletržním paláci dal sám sebe?
Je to jako, že jsi sám objektem umění. Je zajímavé být sám umělecké dílo, tvůj život. Tvůj život může být umělecké dílo. Když to vyjádříš takhle vzletně.
Může být každý umělec?
Myslím, že ano. Když si tohle uvědomíš, tak ano. Můžeš být umělec, když jsi doma a vyřezáváš nějaké skvělé věci. Ale je to jiný typ umělce. Obávám se, že umělec jsi, pokud veřejně vystavuješ, konfrontuješ se nějak s veřejností. Dneska jsem přemýšlel, jestli bych byl umělec, kdybych nemohl mít žádné výstavy. Asi bych žádné obrazy nemaloval, kdybych je nemohl někde vystavit. Je to taky zábava, ale asi bych radši začal pořádně pracovat a vydělával peníze. Zatím je tohle moje práce.
11. Přikázání: Neposprejuješ
Ivan Vosecký, jeden z umělců vystavujících na akci Criss/Cross v Broumově, se dobrovolně přihlásil na policii k tomu, že svými nasprejovanými slogany údajně “poškodil poklidnou krásu města”. V tuto chvíli je však jeho čin posuzován podle nového zákona postihujícího nelegální graffiti. Česká vláda se snaží potlačit sprejery, ať je jejich záměr nebo výraz jakýkoli, a hrozí jim vysokými pokutami, případně odnětím svobody až na osm let — přibližně stejně jako za vraždu nebo znásilnění. Co si má ale zákon počít s tím, když umělec vytvoří dílo, jako je nápis Ivana Voseckého “Všechno je vůle boží” (viz článek “Vůle lidu” na straně 29), a pak se vrátí na místo činu, aby svou práci zamaloval? Existovalo vůbec dílo? Ví o tom dnes někdo kromě několika naštvaných hlav, které si myslí, že svět by měl být organizován podle jejich osobního vkusu? Takoví lidé by považovali otázku za čistě akademickou a — naštěstí pro ně — se nyní mohou opřít o nový zákon, který potlačí vše, co je jen trochu dvojznačné. Ale zamalovat vlastní dílo je také vůle boží a v tom je jeho krása…
Jak probíhá vyšetřování tvého díla pro výstavu v Broumově?
Policie ze začátku nevěděla, kdo to udělal. Myslel jsem, že je to v pohodě, tak jsem se přišel dobrovolně přihlásit. Sepsali se mnou protokol o přestupku. Soudní znalec odhadne způsobenou škodu a pak rozhodne soud. Čekám, že mi přijde soudní obsílka.
Řešíš nějak tu situaci?
Snažil jsem se na to zapomenout. Od té doby, co jsem přijel, se mě na to každý ptá. Raději jsem tam ani nevolal, nestaral jsem se o to. Ale mluvil jsem s organizátorem výstavy. Říkal, že z toho je strašlivej poprask, sponzoři mu odřekli sponzorování opravy pivovaru. Místní broumovská umělecká elita si myslí, že jsem vandal a zločinec. V novinách vyšel článek, kde bylo napsáno, že si o sobě myslím, že jsem umělec, ale přitom jsem obyčejnej vandal.
Prý ses pak do Broumova vrátil a nápisy odstranil?
My jsme to zamalovali dřív, než přijela firma, která to měla odstranit. Jak znám českou policii, tak ten soudní znalec nestačil přijít. My jsme to dělali za bílého dne. Měli jsme s Tomášem [Vaňkem] takové bílé obleky. Zažili jsme pár docela dobrých situací. Přišel k nám opilec a ptal se, co děláme. Tak jsem mu řekl, že nápisy zamalováváme. On se zeptal: “Proč? Vždyť je to pravda. Babička mi to říkala - všechno je boží vůle. Nechte to bejt!” Všichni si mysleli, že jsme oficiální firma, která to odstraňovala. Dokonce přišel majitel jednoho domu a říkal: “Heleďte, mohli byste to u mě taky zamalovat.” A my odpověděli: “Jasně, hned jsme u vás.”
Lidé v Broumově tvoji práci asi neocenili?
Mně přijde absurdní, že to někomu vadí. Chápu, že když to nastříkám někomu na mramor, může je to nasrat. Vždyť je to normální projev. Někdo mi tvrdil, že je to stejné, jako bych mu klíčem poškrábal auto. Mě to stejné nepřijde. Je nezajímá obsah. Pro lidi jsem byl vandal, který tam jenom zničil nějaké věci, ne že něco vytvořil. Kdybych se jich rovnou zeptal, ani by mi to nikdo nedovolil. Taky to šlo udělat jinak, použít plakátek. Ale to není ono, sprej je sprej. Mě samotného samotný akt sprejování ohromě bavil.
> Výstava Criss-Cross, Broumov 2001